O nás
Když se dnes po více než 4 letech fungování ohlížíme zpět, vidíme za sebou cestu, kdy se věci postupně skládaly a spíše odhalovaly než plánovaly. Nepřestává nás tak udivovat tato „cesta zázraků“, kdy se učíme plné přítomnosti a dovolení si nechat vstoupit posvátnost do našeho každodenního bytí a tvoření.
PRVNÍ SETKÁNÍ
Jedna z nás v sobě dlouhá, předlouhá, léta nosila sen o chrámu, který má vzniknout nejen jako místo, ale také jako prostor pro vzestup vědomí, lidství, krásu, ticho a proměnu.
Druhá kráčela cestou tekutinového těla, práce s nervovým systémem a spontánního odhalování moudrosti, která je již přítomná v samotném těle a životě.
A pak přišel den. Přesně 22.2.2022 ve 2 hodiny odpoledne, kdy díky Romaně Ertlové jsme se poprvé potkaly…. a vzniknul, úplně spontánně, Dračí chrám.
Po setkání jsme spolu procházely malostranskými uličkami, jakobychom se už dávno znaly…a byly v radosti a úžasu nad znovu se-tkáním…
DRAČÍ DŮM
Setkání proběhlo v domě, který podle staré pověsti ukrývá dračí vejce. Tehdy jsme ještě netušily, co všechno se zde začíná rodit.
Dům stojí v alchymistické uličce Malé Strany a patří k těm místům, která si dodnes uchovala nádech tajemství. Jeho příběh je spojen s dávnou legendou o dračím vejci, která je v těchto místech stále živá.
Nedaleké Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy po léta pořádalo „Poutě za dračím vejcem“. Cesta vedla z Jánského vršku 8, kde muzeum sídlí, do Jánské 8, domu s dračím vejcem.
Je zajímavé, že tyto poutě po určité době ustaly. A přesto jsme v posledních letech několikrát slyšely pod okny děti, které běžely naší tichou ulicí a volaly: „Drak! Drak!“
Jako by se v tomto čase už nejednalo jen o vejce.
Stará pověst totiž praví, že dračí vejce se vylíhne za tisíc let. Už se však neříká, od kdy se onen čas počítá.
A tak se někdy s úsměvem díváme na dění kolem sebe a necháváme tuto otázku otevřenou…
A právě v roce Draka, 2024, proběhlo tolik zvláštních věcí, i kolektivně, že ona dračí síla byla zřejmě již mnohem více zrozena a otisknuta v kolektivním vědomí více než kdykoliv předtím…
Dlouho jsme tuto legendu vnímaly jako zajímavou součást historie místa. Ale postupně jsme však začaly cítit, že symbol dračího vejce zvláštním způsobem odráží dění v samotném chrámu.
Vejce je potenciál. Ještě není vidět, co se z něj narodí, ale přesto v sobě již nese celý budoucí život. Podobně jsme začaly vnímat i Dračí chrám.
Tento dům stojí ve skryté malostranské uličce, v jednom z nejtišších koutů rušného centra Prahy. A někdy zde pozorujeme, jako by se věci odehrávaly v opačném směru, než jsme zvyklí. Nejprve se objeví pocit, sen, synchronicita či setkání. A teprve později se ukáže jejich význam.
S laskavostí a trpělivostí jsme zde přítomné jako svědkyně toho, co se chce postupně odhalit. Budoucnost klíčí v tichu, pozornosti, péči…
Postupně jsme si začaly uvědomovat ještě něco dalšího. Samotný prostor chrámu nese kvalitu, kterou jsme zpočátku nedokázaly pojmenovat. Nachází se v přízemí starého domu, částečně ponořený do země, obklopený zdmi, kameny a zelení. V létě jej objímá vinná réva, která vytváří přirozený závoj mezi vnějším a vnitřním světem.
Mnoho lidí při vstupu spontánně říká, že zde ztrácejí pojem o čase. Že prostor působí jako tichá dávná zemská svatyně, ukrytá uprostřed města.
Časem jsme začaly vnímat, že jednou z kvalit tohoto místa je archetyp lůna. Lůno není jen část ženského těla, ale i univerzální princip života. Místo, kde věci dozrávají ve skrytosti, v prostoru pro naslouchání, proměnu a zrození nového.
Dnes vnímáme, že ono vejce a lůno jsou dvě podoby téhož symbolu. Obě hovoří o životě, který se rodí ve skrytosti. O procesu, který nelze urychlit a o důvěře, že vše má svůj čas. Prostor lůna klade otázku: co chce být zrozeno či odhaleno? V dnešní době proměn?
Pro mnoho lidí tyto legendy jsou jen úsměvným příběhem…
Ale zároveň stále v nás žije ta mýtická část, která se spojuje s příběhem z naší historie… ať už osobní nebo té, která nás přesahuje, však stále vnitřně žije a spolu-tvoří… když otevřeme oči a svou mysl….
Taoisté říkají:
„Opravdový mistr nestaví dům ve spěchu.
Nejprve ztiší sebe a propojí se s krajinou.“
Ano… A tak… až po více než 4 letech skutečného fungování, jsme mohly napsat více „o nás“. Neboť jsme procházely (a procházíme) procesem ztišení a propojování s tím, co se skrze nás a prostor odhaluje.
CESTA WU WEI A SAHAJA
Jednou z neviditelných os Dračího chrámu je cesta Wu wei a Sahaja.
Wu wei bývá překládáno jako „nekonání“, ve skutečnosti však neznamená pasivitu. Je to umění spolupracovat s proudem života místo neustálého tlačení a prosazování vlastní vůle.
Sahaja (Sahadža) ukazuje přirozený stav bytí, ve kterém člověk spočívá v tom, kým skutečně je. Není to cíl, kterého lze dosáhnout, ale cesta neustálého rozpomínání a přirozené spontánnosti.
Skrze život chrámu se učíme naslouchat tomu, co chce vzniknout. Učíme se rozlišovat mezi tím, co vychází ze strachu, kontroly, úsilí… a tím, co se rodí z hlubšího souladu se životem. Chrám nás učí být současně otevření tajemství života a pevně ukotvení v každodennosti. Sny, vize a synchronicity se zde potkávají s obyčejnou lidskou prací, péčí o místo, vztahy i společenství.
Možná právě zde se rodí jedna z nejcennějších kvalit zralosti:
lehkost, která nic nezanedbává.
Nesnažíme se řídit řeku života. Učíme se jí naslouchat, kráčet s ní a zároveň nést svůj díl odpovědnosti za vše, co nám bylo svěřeno. Tak se chrám netvoří pouze naším úsilím.
Mnoho důležitých kroků nebylo naplánováno. Přicházely skrze setkání a synchronicity. I nečekané souvislosti. Naslouchání a vhledy. Nechat dít se… a zároveň být tak vnímaví, abychom nechali dovolit se konat.
Jako by nás něco vedlo krok za krokem., ale ne k předem danému cíli. Ale k postupnému odhalování.
Proto máme pocit, že Dračí chrám nevzniká podle plánu. Vzniká odhalováním toho, co zde bylo přítomné od samého počátku.
V Zenu se říká, že socha Buddhy už je přítomná v kameni. Sochař ji nevytváří. Pouze odstraňuje to, co jí brání být viděno.
A tento obraz nás provází od samého začátku. Krátce po založení chrámu jsme oslovili uměleckého sochaře Marka Cinka. Původně jsme s ním chtěli mluvit o vytvoření nějakého stolu do prostoru, ale Marek nám tehdy řekl: „Já tady mám zrovna draka.“
A začal nám vyprávět jeho příběh.
Při jedné procházce uviděl v jezeře kus ohořelého stromu. Do stromu předtím udeřil blesk a část kmene odletěla vzduchem přímo do vody. Když Marek dřevo spatřil, uviděl v něm draka. Viděl jeho tvář a tělo, oči i ústa. Kmen vytáhl a odvezl do své dílny, kde z něj postupně nechal vystoupit bytost, kterou v něm zahlédl.
Když jsme mu zavolali, drak už byl hotový.
V té době jsme si takové umělecké dílo, skutečný skvost, nemohli dovolit. Marek nám ho přesto 30. dubna úplně spontánně a nečekaně přivezl. Jednoduše proto, že cítil, že má být právě tady.
Bylo téměř neuvěřitelné, jak s prostorem souzněl. Tvarem, barvou i celkovým pocitem. Jako by nebyl něčím, co jsme do chrámu přinesli, ale jako by tam odjakživa patřil.
Stal se jeho strážcem i tichým svědkem. Provázel chrám jeho prvními roky a byl přítomen postupnému vzestupu dračí síly až do zimního slunovratu roku 2024, kdy se vrátil zpět ke svému tvůrci.
Některé principy, ze kterých Dračí chrám vyrůstá, jsme nejprve žili a teprve později pro ně našli slova. Příběh našeho draka je jedním z nich.
CHRÁM POSVÁTNÉ JEDNOTY
Pod názvem Dračí chrám nese prostor své hlubší jméno: Chrám posvátné jednoty.
Jednota pro nás neznamená stejnost, ale naopak. Spíše schopnost nechat různé světy setkat se v jednom prostoru.
Duch-duše-tělo
Ženský a mužský princip
Ale především je to vnést posvátnost do každodenního Bytí.
Naši cestu inspirují mariánsko-magdalénské proudy, které připomínají posvátnost lidského srdce a vtěleného života.
Stejně tak nás inspiruje Trika a kašmírský šivaismus, které hovoří o základní jednotě všeho bytí.
Blízká je nám také cesta Dákíní v tantrickém buddhismu – živé transformující energie, která probouzí vědomí a otevírá člověka hlubší moudrosti života.
To jsou duchovní linie, které se tak ukotvují v dnešních tělech… proto je také potřeba cesta léčení těla a nalézání oné hluboké moudrosti v těle a životě. Cesta uzdravení vztahů….
A nejde nám o následování konkrétní nauky, ale o živou zkušenost propojenosti. Vědomí, které se neodděluje od života, ale plně do něj vstupuje.
TEMPLE ART
Aby mohl chrám fungovat i v praktické rovině, vznikla společnost TEMPLE ART s.r.o. Poskytuje zázemí pro organizaci akcí, správu prostoru, účetnictví a každodenní fungování.
Radostnou okolností pro nás bylo, že soudní zápis společnosti do obchodního rejstříku náhodně proběhl dne 14. května.
Ve stejný den, kdy se narodil Karel IV. A také ve stejný den, kdy se narodila jedna ze zakladatelek. Jak se říká, jsou věci, které se nevymyslí, neboť život sám umí nejlépe napsat ten svůj příběh.
Jedna ze zakladatelek se narodila právě v tento den. Druhá se již před mnoha lety cítila volána opustit Ameriku a přesídlit do středu Evropy. Jedním z archetypů, které ji tehdy přitahovaly do srdce Evropy, byla právě bytost našeho českého krále. Se smíchem vypráví, že zatímco její vrstevnice měly na nástěnkách v dětském pokoji zpěváky popu, ona tam měla našeho českého krále.
Vnímáme jemnou nit propojení, která se postupně odhaluje až s odstupem času v otevřenosti, humoru a plynutí toho, co nazýváme wu-wei.
Karel IV. pro nás totiž není historickou postavou minulosti, ale především archetypálním nositelem myšlenky Nového Jeruzaléma, která v našem poli znovu ožívá. Dnes spíše pod slovy Nová Země. To představuje novou úroveň vědomí, která se postupně otiskuje v kolektivním vědomí v proměně této doby. Doby, kdy jsme svědky procesu vzestupu vědomí.
Název Temple Art odvozujeme od Umění chrámu – umění, kdy posvátno a profánno se propojují v posvátné jednotě. Protože vnímáme, a máme již tuto zkušenost, že tvoření chrámu je umění života.
K drobným příběhům chrámu patří i jeden obyčejný klíč. Izzeldin Bukhari, který u nás vedl Sacred Cuisine, pochází ze staré súfijské rodiny v Jeruzalémě. Jeho předkové přišli roku 1616 z Buchary a založili zde súfijskou zawiyu, v níž poutníkům poskytovali místo k pobytu, meditaci a společnému jídlu. Když Izzeldin odjížděl z Prahy, zůstal u něj náš jediný náhradní klíč. A tak se klíč od Dračího chrámu ocitl v Jeruzalémě, v centru založeném jeho předky před více než čtyřmi sty lety přímo na Via Dolorosa.
Název Temple Art pro nás tedy neznamená pouze „chrámové umění“. Je připomínkou umění žít způsobem, ve kterém není oddělen duch od hmoty, vize od práce ani posvátno od každodennosti.
Chrámové umění je pro nás uměním vnášet kvalitu chrámu do běžného života. Do práce, ekonomiky, rodiny, krajiny i lidských setkání. Je to cesta, na které se učíme, že i ty nejobyčejnější činnosti mohou nést kvalitu vědomí, péče a posvátnosti.
„NOVÁ ZEMĚ“
Postupně jsme začaly rozpoznávat, že Dračí chrám není pouze místem pro semináře. Je součástí širší proměny, kterou dnes prochází mnoho lidí po celém světě.
Proměny vědomí. Proměny vztahu k přírodě. Proměny vztahu k práci, ekonomice, lidské důstojnosti.
Staré tradice by možná mluvily právě o Novém Jeruzalémě. Jiní hovoří o Nové Zemi. Někdo jednoduše o novém způsobu života.
Jak chceme jako lidé žít? Nejde o místo, které jednou někde vznikne. Tato proměna se děje právě teď. V každém člověku, který se učí být vědomější a pravdivější. Děje se v našem nervovém systému, v našem těle. V každém vztahu, který se dokáže proměnit z boje o moc v prostor setkání. V každém projektu, který hledá rovnováhu mezi prosperitou a službou životu. V každém společenství založeném více na spolupráci než soupeření. V každém prostoru, který podporuje život.
NAŠE MISE
Naši misi nevnímáme jako pevně stanovený plán. Je to živý proces. Něco, co se současně uskutečňuje i odhaluje. Často je více rozpomínáním a nasloucháním než plánováním. Znovu a znovu jsme svědky toho, že to nejpodstatnější nevymyslíme. Můžeme tomu však vytvořit podmínky, naslouchat a dovolit, aby se to skrze nás uskutečnilo.
Dnes bychom naši misi vyjádřily takto:
- Vytvářet léčivý a posvátný prostor, ve kterém se člověk může navrátit k sobě a znovu si vzpomenout na svou přirozenou propojenost se životem a jeho zázraky.
- Prostor, kde je možné spočinout ve vnitřním tichu, naslouchat tělu a jeho moudrosti, obnovovat schopnost sebeléčení a dotýkat se posvátnosti, která není oddělena od každodenního života.
- Dračí chrám je místem léčení a proměny, ale také místem kultivace vědomí, vtělování hlubšího poznání a zrání člověka. Místem, kde nemusíme stále něco napravovat nebo překonávat, ale můžeme také jednoduše být – v tichu, radosti, setkání a živém vztahu se sebou, s druhými i se světem. I proto se otevíráme setkávání s čajem, večerům plných vyprávění, umění anebo jen tak Bytí v tichu.
- Součástí naší mise je podporovat vznik chrámových prostorů. Nemusí to být budovy. Chrám může vznikat také v našem těle, v domově, ve vztazích, ve způsobu, jakým pracujeme, tvoříme, zacházíme s penězi nebo pečujeme o Zemi. Chrám pro nás není únikem z obyčejného života, ale možností, jak do Života vracet přítomnost, úctu a posvátnost.
- Nasloucháme také tomu, co se chce narodit v této době. Jaké nové podoby vztahů, společenství, péče, tvorby a ekonomiky mohou vyrůstat z hlubšího spojení člověka se sebou, s druhými a s živým celkem. Dračí chrám se tak postupně stává nejen místem setkávání, ale i malým laboratoriem nového vědomí, prostorem, kde je možné nové způsoby života nejen pojmenovávat, ale také zkoumat a žít.
Neusilujeme tedy pouze o vytvoření chrámu. Nasloucháme tomu, jak se chrám tvoří skrze nás všechny, kteří do něj vstupujeme, pečujeme o něj a dovolujeme, aby nás proměňoval. Jak připomínají mystikové, chrám není postaven jen z kamenů, ale především z lidí, kteří dovolili, aby se v nich usadila přítomnost.
Za to jsme velmi vděční a přejeme nám všem šťastné Bytí v tomto požehnaném místě.
Děkujeme, že jsme v tom společně.
Míša a Jenne
Foto ze dne 30.4.2022, kdy k nám tak nějak spontánně „přiletěl“ drak… Díky svému tvůrci, uměleckému sochaři, Markovi Cinko.
